O ohni, který nejde úplně ovládnout
Výpal v dřevopeci není jen technický krok ve výrobě keramiky. Je to velká událost. Proces, který se nedá uspěchat, plánovat do detailu ani mít všechno pod kontrolou.
A právě proto jsem si tenhle způsob pálení zvolila.
Proč dřevo, když by to šlo jednodušeji
Existují rychlejší a přesnější způsoby pálení. Takové způsoby pálení jsou třeba v elektrických pecích, kde si člověk nastaví teplotu, křivku výpalu, celý proces běží sám a keramik pak po pár hodinách pijde k hotovému. Jenže dřevo dělá něco, co žádná jiná technologie neumí.
Popel z hořícího dřeva se během výpalu usazuje na povrchu keramiky, vysoká teplota ho roztaví a vytvoří přirozenou glazuru. Nikdy stejnou, za to vždy nepředvídatelnou.
Do dřevopece také nelze použít většinu komerčně dostupných glazur, každý dřevopalič si tak míchá glazury sám. Následuje období testování, zkoušení, hledání. Toto obodobí trvá povětšinou do hrnčířovy smrti (plus mínus :-)).
Každé otevření pece jsou pro mě takové malé velké Vánoce, protože každý kus, který z pece vyndám, nese stopu konkrétního výpalu, plamene a dřeva, které v peci hořelo. A to mě na tom děsně baví.
Pec, dřevo a čas
Dřevopec se nerozpálí stisknutím tlačítka. Je to vskutkiu dlouhý proces, který započíná již několik dní před tím, než škrtnu sirkou. Všechny kusy se musí připravit do pece – naglazovat, opatřit waddingem, aby se nepřitavily k peci. A pec se také musí naložit. Protože výpal v peci je velmi náročný, pece se nestaví malé, protože „když už pálim, tak ať to stojí za to!“, a tak i samotné naložení výrobků do pece je práce na celý den. A není to jen tak – jíly na nižší teplotu se dávají do pece tam, kde je chladněji, to samé glazury. Výrobky se pochopitelně nesmí dotýkat, zároveň je ale výhodnější, když jsou na jednom patře pece výrobky stejně (nebo aspoň podobně) vysoké, aby se šetřilo místo v peci. Do pece je potřeba nacpat výrobků co nejvíc, aby se hezky držela teplota. Je to prostě věda. 🙂
Samotný výpal už je pak brnkačka – po škrtnutí sirkou následuje velmi jemný a pomalý start, 12 hodin přikládání, pozorování plamene, hlídání teploty, meditace u pece, mnoho milých lidí, kteří se přijedou na výpal podívat,…
Jedno je však jisté. Oheň má svůj rytmus.
Někdy spolupracuje, jindy si dělá, co chce.
A já s tím zkrátka musím počítat.
Co oheň vezme a co dá
Výpal v dřevopeci znamená přijmout jistou dávku nejistoty.
Některé kusy vyjdou jinak, než jsem čekala. Některé se zkroutí, některé popraskají. A některé, a naštěstí jich je většina, jsou přesně takové, že se na ně dlouho dívám a říkám si, že to za tu námahu prostě stojí.
Protože já nehledám dokonalost.
Hledám moment, kdy má věc charakter a hloubku.
Proč je každý kus originál
Protože oheň se nikdy nechová stejně.
Protože dřevo není stejné.
Protože ani den, ani já sama nejsem pokaždé stejná.
Keramika z dřevopece není „vyrobená“, keramika z dřevopece se rodí z ohně.
A to je na ní to, co mám nejradši
Jak se to pozná v ruce
Když vezmeš do ruky kus vypálený v dřevopeci, ucítíš:
• jemné změny v povrchu
• nepravidelnosti
• teplo materiálu
Proč to dělám zrovna takhle
Protože věřím, že věci, které nás obklopují každý den, nemusí být dokonalé, ale mají mít hloubku, oopravdovost.
A přesně taková je keramika pálená v dřevopeci.
Pokud tě tenhle způsob tvorby oslovuje
Kousky, které vznikají tímto způsobem, přidávám postupně na web.
V malém množství a bez skladu.
Najdeš je přesně TADY.